Má operace, věnováno Marušce

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 17. 6. 2015 21:46
Napsal Miroslava Kubíková
Zobrazeno: 13690

Pěkný den, četla jsem příběh ,, Jejda, rakovina " a inspiroval mě k napsání mé zkušenosti z operace. Tak smutný příběh to nebude, jde spíše o pohled na člověka a přístup člověka k člověku.

Když jsem se dostala do nemocnice na operaci tumoru ledviny byl leden 2015. Operovali mě ve vojenské nemocnici v Praze. Sama jsem si tuto nemocnici nevybrala. Narodila jsem se s vadou podkovité ledviny a tak jsem musela na specializované pracoviště. Operace měla být roboticky a tak jsem určitý čas čekala na termín. Když jsem byla odeslána na pokoj, zjistila jsem že jsem na pokoji, kde nás bylo pět ženských. Toalety na chodbách společné s pány a sprchy také. No nic, vždyť tam nejsem na dovolené. Žádná žena tam nebyla mého věku a tak se dalo usoudit, že jak začnu chodit, budu pomáhat bábinkám.

Nejsem totiž typ, co kouká jinam, ale snažím se přispět, vždyť jsme tam všechny na jedné lodi.. Druhý den ráno jsem byla označena křížkem na místě, kde se bude řezat. Mladý pan doktor přišel na pokoj se slovy: ,, Tak pojďte udělám vám křížek. Zavtipkovala jsem jestli už jako na čelo a Ámen. Vtip se neujal, pan doktor se nesmál. Tak jsem připravená jela na operační sál. Prášky na ,,oblbnutí " nezabraly, jelikož by mi musela sestra dát koňskou dávku. Klepala jsem se zimou, strachem. Na operačním sále bylo živo. Moderní, nádherné prostředí s lékaři profíky. Všichni se mi představili, řekli co mi budou dělat, hladili, pořád mi koukali do očí a říkali, že ještě nepospávám, všichni zpívali a hrála tam hudba. Hotová Amerika. No já bych ráda spala, ale ty nervy....Klepala jsem se dál a jedna ze sestřiček říkala :,, Ticho, tady něco drnčí " Byla jsem to já, nešlo to zastavit. Napíchli mi dutou žílu na krku a zavedli sondu a to samé udělali na ruce. Hned jsem se propojila s přístroji. Byla jsem jak v kosmické lodi absolutně paralyzovaná. Já holka z malého města a mám tu čest být operována v tak moderním prostředí a panem primářem Kočárkem. Obrovský profík a já věděla, že budu v pohodě. Pan primář ještě studoval můj nádor, tak v tichosti seděl. Odmastili mi čelo a hruď, nandali přísavky a už mi ťukalo srdíčko a mozek jel na plné obrátky.,, Tak jakou dnes dáme narkózu ? " ,, Já bych dal rajskou, guláš už byl, nebo svíčkovou ?" Já se smála, bylo mi tam tak dobře.,, Máte hezké oči paní " Pousmál se na mě nevím kdo. Všichni jsou tak stejní. Centrál na krku, jak se říká té sondě studil a já se opět rozklepala. Ještě jsem špitla, že mám velmi nízký tlak, k mému výkonu se totiž musí hodně tlak snížit, tím méně to krvácí. Pak nevím. Probudila mě hrozná zima. Slyšela jsem hlasy :,, Zahřejte ji a zvedněte tlak " Najednou mi bylo teploučko. Když mě dávali na normální pokoj, nechtěla jsem z toho tepla a prosila že mi je tam dobře a teplo, že nechci, že tam chci zůstat. ,, Už vám bude jenom teplo, říkal hodný hlas ". Ale to jsem netušila do jakého pekla se probudím. Takové nebe to tam bylo.  Probudila mě hrozná bolest, nastaly tři dny v opiátech o který jsem žádala jak jen jsem mohla. Asi rychle by se ze mě stal narkoman. Vím jen že na pokoj neustále chodily návštěvy, zvonily telefony, bábinky jak byly hluché do těch telf. řvaly. Občas jsem otevřela oči, tíhou to moc nešlo. Slyšela jsem sestřičku jak mi říká že volala maminka a že jí řekla slovo,, žije". Pohladila mě. Rozbrečela jsem se. Tři dny jsem ležela na posteli nahá, jen přikrytá peřinou jelikož ze mě trčely všade samé hadičky. Z ledviny, z moč. měchýře,  žíly, centrál na krku. To je úžasná věc. Do jedné hadičky napojí antibiotika, do druhé na bolest ,ze třetí můžou brát krev. Měla jsem horečky, klepala se, chtělo se mi zvracet a stále ty návštěvy. Jestli jsem na ně vystrkovala nahý zadek mi bylo už fuk. Jediné co mi prolétlo hlavou, proč tam pouští návštěvy kdykoli, proč se nezachová slušnost k nemocným a návštěvy nechodí v určitých návš. hodinách? Pacienti mají mít klid. Proč bábinky které můžou chodit nejdou s telefonem na chodbu? Bože mě je zle....chci další prášky, chci jen spát. Nejde to. Sestry se tam hádají, křičí na sebe která je diplomovaná a vynáší moč a která ne, kdo donese čaj. Vybavil se mi film Kameňák. Tak se nehádejte jakou rakev, já dojdu sám. Prosím některou o nový polštář, ten můj je z horeček propocený.,, Copak mám na starost je vás, já tady mám dalších deset postelí a vůbec, nemám polštáře !!" Bože kde to jsem? To jsem spadla z operačního sálu přímo do pekla? Pořád mě to napadá. Některá z bábinek šeptla na sestru (asi sanitářku už v tom mám jasno), aby se neposrala. Neměla jsem sílu se hádat..Napadá mě jestli jsem ještě v ÚVN, jestli mě nešoupli jinam..Přivezli novou pacientku. Malou Vietnamku. Naříkala bolestí celé dny, volala telf. manželovi i ráno v pět. To už jsem zasyčela...Chci jen trochu klidu, nic víc. Slušné zacházení, nic víc. Čtvrtý den jsem pookřála. Jak mi vyndali ze všech otvorů hadičky, tak jsem začala ťapat. Představa domova a klidu mě hnala k uzdravení za každou cenu. Tady už být nechci. První cesta na záchod a vyzvracela poslední zbytek narkózy. Vlítl mi na záchod chlap. Trhla jsem sebou tak, že mě bolely stehy. Jdu se osprchovat. Koupelna je společná, bez klíče (nesmí být), bez plenty. Přepadl mě další chlap.  Kolik jich tady je? Už vím. Devět pokojů (pro tři, dva) a my ženské jsme v pěti na jednom pokoji. Zase ta spravedlnost. Ani jsem neprotestovala že tam vlítl, stejně musíme být všechny krasavice největší, tak ať se podívají.  Jaké jsme trosky. Ulehám do postýlky, před tím nalévám bábinkám čajíčky. Jedna babička si sedla k umyvadlu, požádala mě že si zapomněla ve stolku mýdlo, tak jsem vstala z postýlky a podala ji krabičku. Byly to zuby. Smíchem jsem se odpotácela pro tu správnou. Vietnamka Maruška jak se jmenovala stále naříká. Má rakovinu posledního stádia, po chemo, morf. náplasti po celém těle. Dávají jí transfúzi krve. Chudinka malá, proč je život takový. Začínám si povídat, na pokoji je trošku už veselo, jsme dobrá parta. Maruška nám vypravuje jak cvičí jógu, ale jak jí tělo již neposlouchá, proč má tak velké bolesti. Hladím jí, povídáme si, masíruji jí tělo. Bábinky mi půjčují olejíčky a Marušce je dobře. Pláču potichu nad tím tělíčkem, zmařeným rakovinou. Přichází sestřička, můj hodný anděl, tu si pamatuji když mě přivezli, ta je hodná. Jmenuje se Markétka. Dává Marušce léky, je jí lépe. Další dny se sestry hádají. Tedy sestra a sanitářka. Začínám si na některou už v duchu vsázet. Tomu říkám léčba šokem, chci DOMŮ !!!!!!!!!!! Je neděle a já s Maruškou odcházíme, loučí se a šeptá mi:,, Nepřej mi hodně zdraví, přej mi ať umřu rychle." Já jí šeptám:,, Až tam budeš, nech mě ještě tady na zemi, ještě tady mám resty ." Přichází doktor...a sděluje před lidmi :,, Jo paní ten nádor je zhoubný jo." Ten citlivý přístup mě srazil na kolena víc než ta prognóza. Co mám dál dělat? No co...žijte, nádor jsme vzali, tak jste zdravá... slyším už jako v dáli. Nevnímám ho. Hučí mi hlava. Jedu domů, už tam nechci být, pryč, rychle pryč. Snažím se na všechny usmívat ale nejde to. Vidím pohledy bábinek, jak je jim trapně že to vyslechly. Dělaly jako nic, bylo jim hůř než mně.

Doma jsem již měsíc, mám bolesti třísel, břicha. Vzpomínám na Marušku. Chci ji najít. Můj zdravotní stav a celý normální chod v rodině mě pohltil a tak na Marušku vzpomínám a nutím se k tomu, abych ji našla. Když o ní vyprávím stále polykám slzy. Jednou večer jsem měla sen. Byl o Marušce. Napsala mi na kousek papíru....KONEC, NEBREČ. probudila jsem se zalitá potem. Hned ráno jsem vzala telefon, volala do ÚVN o číslo Marušky, nebo alespoň nějaký náznak kde v Kralupech bydlí. Ani náhodou, tohle se přeci nesděluje. Poslední myšlenka, napíši do Kralup na úřad, třeba mi pomůžou. Napsala jsem své tel. číslo, adresu, požádala o info jestli tam nějaká Vietnamka Maruška bydlí. Vím jen, že je bylinkářka, všichni ji tam znají, má dvě holčiny které tady studují a kloučka na základce. Bydlí tady v ČR dlouho. Říkávala že stačí říct bylinkářka Maruška a každý ví. Byl to poslední pokus jak jí najít. Bylo 9 hod. ráno. Odpoledne ve 13 hodin mi volala paní z úřadu. Maruška umřela, je to tak týden. Plakaly jsme obě. Tak Maruško, víš že mě tady máš ještě nechat..........

Druhá operace v Havl. Brodě. Lehčí operace na ženském. Nic tak strašně mě nebolí. Na pokoji jsme dvě. Všade je klid a pohoda. Telf. nedrnčí, nikdo se tam nehádá. Přichází pan doktor a říká :,, Chcete vědět jak vše probíhalo tady, nebo půjdeme někam stranou?" Spadla mi brada. Páni doktoři z Prahy, učte se... nebo jinak, oprašte přísahy a začněte se chovat tak, jak by jste chtěli aby se jednou lidé chovali k vám.

Jinak pan doktor mi řekl vše hezké, ale věřím, že kdyby to bylo špatné, tak to řekne citlivě a se srdcem. Pan doktor se jmenoval Hnulík a operovala mě paní doktorka Mašková. Díky ji za krásné stehy. Děkuji vám lidičky za krásný přístup v tak malé nemocnici.

Mirka Kubíková